Jak vybrat notebook - 1 - výkonnostní komponenty

7. 12. 2005 07:00    Rubrika: Ostatní    Autor: Josef Šonka

Potřebuji Pentium M, nebo stačí Celeron M? Vyplatí se mít rychlejší pevný disk s rozhraním SATA, nebo je to zbytečná investice? Poznám, jestli mám v sytému DDR2 paměti, nebo je jejich přínos minimální? Vyplatí se dedikovaná grafická karta? Asi každý člověk, který se zajímá o notebooky, narazil na nejednu technickou otázku při výběru či srovnávání komponent.

Srovnávání různých komponent a faktorů je vždy ožehavou otázkou nejen při výběru notebooku a pohledu do peněženky. Bohužel právě zde se šíří mnoho polopravd a nepřesností, které občas ústí v bizarní názory. Jelikož jsou kritéria a nároky kladené na notebook subjektivní, tak budeme pouze upozorňovat na rozdíly a jejich dopad při praktickém používání notebooku; ve většině případů ani nemůžeme označit jedno řešení za "špatné" a jiné za "to pravé".

Pentium M vs. Turion 64
Velmi ožehavá otázka,při jejímž zodpovězení se však daleko častěji než k faktům uchylují lidé k emocím, dmýchaným především zavilými fankluby Intelu a AMD. Pokud odhlédneme od osobních sympatií a zaměříme se na fakta, tak zjistíme, že oba procesory (a potažmo celé sady Centrino a Turion 64 Technology) jsou si v konečném důsledku velmi podobné. Výkonnostně má při stejné frekvenci mírně navrch AMD Turion - jeho tradičně silnou stránkou jsou velmi výkonné jednotky FPU, rozdíly ve výkonech CPU a MMX se vzájemně vyrovnají. V praxi se drobné rozdíly naměřené v jednostranně zaměřených testech ztrácí (rozhodují i ostatní komponenty notebooku).

Ve spotřebě se situace zase obrací. Současné Pentium M s jádrem Dothan si řekne o 27W, Turion 64 z nejčastěji používané série ML má spotřebu 35W. Na straně procesoru od AMD stojí fakt, že již obsahuje paměťový řadič (který má Intel stále v čipsetu a jeho spotřebu tak nepočítá do spotřeby procesoru). Výdrž na baterie u srovnatelných notebooků (se stejnou výbavou a stejně výkonnou baterií) to potvrzuje, neboť je prakticky shodná.


srovnání výkonu Pentium M 760 a AMD Turion64 ML-34, oba s frekvencí 2GHz

Pentium M vs. Celeron M
Zde bývá největší kámen úrazu při rozhodování. Především proto stojí zmínit fakt, že technicky se jedná o IDENTICKÉ procesory - Celerony M jsou vyráběny z nepodařených (ale funkčních) Pentií M. To (spolu se snahou Intelu maximálně preferovat dražší Pentium M) vede k následujícím rozdílům: Celerony M mají menší vyrovnávací paměť L2 (typicky 1MB namísto 2MB), pomalejší systémovou sběrnici (400 oproti 533MHz) a především - mají deaktivovanou funkci SpeedStep. Důsledkem je, že v drtivé většině aplikací je výkon Celeronu M identický s výkonem plnohodnotného Pentia M. Rozdíly se projeví především v některých specifických databázových aplikacích, náročných na L2 cache.

Na rozdíl od Pentia M se však v případě nízkého vytížení Celeron M neumí sám zpomalit a snížit tak svůj příkon a zahřívání. Notebooky s Celeronem M díky tomu mívají nižší výdrž při provozu z baterií a jsou hlučnější (větráček chlazení běží častěji) než identické systémy s Pentiem M. Nižší výdrž na baterie bývá ještě podpořena faktem, že Celerony M jsou směřovány do levných notebooků, kde jsou levné i další komponenty - pomalejší čipová sada, pomalejší paměti, někdy i slabší baterie apod.


srovnání výkonu Celeron M 370 a Pentium M 715, oba s frekvencí 1,5GHz

Turion64 vs. Mobile Sempron
Podobná situace jako u dvojice Pentium M a Celeron M, přesto však v některých aspektech jiná. Především existují dvě řady Mobile Sempronů se stejnými výkony i podobným značením. První, s přízviskem "for Full-Size Notebooks", vychází z desktopových Sempronů a má na současné mobilní poměry obří spotřebu 62W. Druhá, výběrová verze s označením "for Thin and Light Notebooks" má spotřebu pouze 25W, tedy méně než Pentium M (a shodně jako Turiony z řady MT) a je bližší Turionu64. "Žravé" sérii se obloukem vyhněte, spotřeba a s tím i spojené zahřívání těchto procesorů jsou na neúnosné úrovni; naštěstí tyto procesory již příliš v noteboocích nepotkáte.

25W verze je ovšem zcela jiná káva. Od plného Turionu64 jí dělí především dva fakty: nedisponuje 64-bit instrukcemi a má podstatně menší L2 cache. Čas 64-bitových instrukcí ve světě notebooků především "díky" Intelu ještě nenastal a nějakou dobu nenastane (i když i Microsoft by již 64-bitové Windows chtěl všude a v pokračování Visty již s 32 bity nepočítá). S chybějící cache je ovšem situace jiná než u Intelu. Nutná velikost L2 cache k hladkému provozu procesoru se nadá přesně určit; záleží na konkrétní aplikaci (aplikacích), kolik jí potřebují. Pro běžnou práci stačí bez potíží 256KB, pro náročnější operace (např. i hry) je potřeba alespoň 512KB, některým databázovým programům je i 1MB málo. Pokud L2 cache dojde, je zle. Procesor si musí data programu, se kterým pracuje, ukládat do paměti RAM, která je pro něj daleko hůře přístupná - je tedy často nucen na ně naprázdno čekat, a to řádově stovky cyklů. A tak zatímco Celerony M a Turiony 64 disponují 512KB a nebo 1MB L2 cache, tak Mobile Semprony mají pouze 128 nebo 256KB. Oproti procesorům Intelu mají sice výhodu ve větší cache L1 (128KB oproti 64), ale v celkovém součtu kapacit vyrovnávacích pamětí se mu nerovnají. Pokud tedy pracujete s programy nenáročnými na cache procesoru, tak poslouží Sempron úplně skvěle. Jeho výkon je v tu chvíli identický s Turionem 64 - viz testy níže. Potíž nastává s náročnějšími programy; proto například ve hrách Sempron na Turion64 výrazně ztrácí a brzdí celý systém.

Jeho ohromnou výhodou oproti Celeronu M je fakt, že mu nechybí funkce PowerNow!. Celeron M má funkci SpeedStep vypnutou (viz výše). Mobile Sempron tedy umí regulovat svojí frekvenci a s ní i spotřebu podle požadavků systému - stejně jako Turion 64.


srovnání výkonu Turion 64 ML 34 a Mobile Sempron 3000+, oba s frekvencí 1,8GHz

Disky SATA vs. (P)ATA
S nástupem sady Centrino/Sonoma se do notebooků začaly dostávat i pevné disky s modernějším rozhraním Serial ATA. To má oproti tradičnímu ATA rozhraní větší datovou proustnost (150 a nebo 300 MB/s oproti 100 a 133 MB/s u ATA) a podporuje technologie známé především ze serverové oblasti - především Native Command Queuing (NCQ), což umožňuje disku při více požadavcích řídit čtecí hlavy "s rozmyslem" namísto jejich zběsilého pobíhání po různých nesouvislých oblastech (tak, jak to vyžaduje fronta příkazů na data). Disky SATA by tedy měly být rychlejší a svižnější oproti svým starším kolegům, tedy i jednoznačně lepší. Realita však ve všech případech takto zářivá není, neboť velkou část SATA disků stále tvoří staré PATA modely s předělaným výstupem. Výsledkem je, že na vyšší datovou propustnost a inteligentní řazení fronty požadavků můžeme zapomenout, takže jejich přínos je oproti PATA diskům se stejnými parametry (velikost vyrovnávací paměti a otáčky) veškerý žádný. Jiná situace nastává u disků, které jsou již nativně konstruovánu pro rozhraní SATA (typicky se jedná o poslední modely) - potom je přínos pro svižnost notebooků opravdu znát, neboť disk je největší brzdou při práci s počítačem.

Drtivá většina notebooků je (na rozdíl od desktopů) vybavená pouze jedním z rozhraní. Pokud tedy Váš notebook disponuje pouze diskem PATA, nepůjde do něj dát disk SATA.


srovnání dvou disků s 5400 ot. a 8MB cache, připojených přes různá rozhraní

Integrovaná grafická karta vs. dedikovaná
Ani zde se nedá (bez ohledu na cenu) říci, že by některé z těchto řešení bylo jednoznačně lepší.

Integrovaná grafická karta má svůj čip přímo v čipsetu a nedisponuje žádnou pamětí pro své výpočty. Navíc je z prostorových i cenových důvodů ochuzená o řadu funkcí a o výpočetní jednotky, kterými by mohla disponovat. Díky tomu je v porovnání s dedikovaným řešením zoufale nevýkonná a při své zátěži navíc i znatelně zpomaluje systém (ukusuje část paměti RAM pro své potřeby a navíc vytěžuje velmi exponovanou paměťovou sběrnici pro přístup k této sdílené paměti). Na druhou stranu má toto řešení díky své "ořezanosti" i minimální spotřebu. Typickými zástupci integrovaných řešení jsou v současnosti Intel GMA 900 na straně Intelu a ATI Radeon Xpress 200M, který nalezneme především u notebooků s AMD.

Dedikovaná grafická karta přináší především grafický výkon, a když už ne to, tak (u nejlevnějších řešení) alespoň nedegraduje sdílením paměti zbytek notebooku. Situace je zde daleko pestřejší a dá se vybírat z velikého množství grafických karet dle nároků na spotřebu a výkon.

Pokud tedy požadujete po svém notebooku jakékoliv současné aplikace náročné na grafický výkon (především jakékoliv 3D hry, ale i třeba 3D modelování a animace), vyhněte se integrovaným grafickým kartám velikým obloukem. Mějte především na zřeteli, že právě grafická karta je (u 95% notebooků) neměnitelná, a tak máte při pozdějším zjištění, že jí potřebujete, prostě smůlu. Velmi zjednodušeně řečeno, současná integrovaná řešení zvládají v nejlepším případě 3 roky staré 3D hry (nové v menší kvalitě rozlišení a detailů). Na druhou stranu, pokud si ani občas nechcete žádnou náročnou 3D hru zahrát, v 3D nemodelujete a neplánujete příští rok přechod na operační systém Windows Vista (taktéž s 3D rozhraním), tak žádnou výkonnou grafickou kartu nepotřebujete a bez potíží vystačíte i s nejlevnějším současným integrovaným řešením. A co víc - jak již bylo řečeno, tak jsou energeticky a prostorově nenáročná. Díky tomu bude mít notebook s GMA 900 vyšší výdrž na baterie než stejně vybavený model s výkonnější dedikovanou grafikou.


srovnání 3D výkonu a výdrže na baterie dvou podobně vybavených notebooků se stejnými akumulátory, avšak rozdílnými grafickými kartami

Paměti (frekvence, technologie vs. kapacita)
Operační paměť RAM je jednou z nejdůležitějších komponent notebooku, ale současně (spolu s pevným diskem) jedinou uživatelsky vyměnitelnou/rozšířitelnou. U operační paměti by nás měly zajímat 3 důležité aspekty: její technologie (DDR a nebo DDR2), pracovní frekvence a případné zapojení do režimu DualChannel a její kapacita.

Z technologie paměti vychází její efektivní frekvence - DDR2 paměti jsou prostě rychlejší. V současné době zvládají notebookové DDR2 paměti frekvence 400 a 533MHz, zatímco klasické DDR končí na 400MHz. Zajímavý je také fakt, že DDR2 jsou i podstatně úspornější než klasické paměti DDR. Na vině je především technologie interního přenosu dat, kde DDR přenesou dva bity za jeden cyklus, zatímco DDR2 zvládnou přenést bity čtyři - jejich interní komunikace neprobíhá na dvojnásobné frekvenci (DDR), ale čtyřnásobné (QDR). Díky tomu skutečná frekvence pamětí DDR-400 činí 200MHz, DDR2-400 pouze 100MHz. To umožňuje DDR2 pamětem pracovat s nižším napětím, což ještě podtrhuje jejich úspornost oproti starším typům. Spotřeba operační paměti však neovlivňuje spotřebu celého notebooku nikterak výrazně. Za zmínku zde stojí fakt, že DDR2 notebooky nalezneme výhradně v "intelovských" noteboocích, jejichž čipsety zvládají jak DDR2 (a to dokonce v DualChannel zapojení s vyšší propustností dat), tak i starší DDR - ty očekávejte především v levnějších modelech. Ale pozor, DDR a DDR2 mají rozdílné patice a nelze tedy notebook s DDR pamětí v budoucnu rozšířit na DDR2. Platforma AMD stále zvládá pouze paměti DDR.

Pro běžnou práci s počítačem však má kapacita operační paměti daleko větší přínos než její technologie či frekvence. Zatímco výkonnostní rozdíl mezi DDR-266 a DDR2-533 pamětí opravdu poznáte maximálně tak v paměťově extrémně náročných aplikacích (hry, enkódování videa), nedostatečnou kapacitu RAM poznáte velmi tvrdě i při psaní textu ve Wordu. Vždy záleží na konkrétním využití notebooku - pro základní práci stačí 256MB s tím, že při vícero programech spuštěných najednou (stačí několik oken prohlížeče internetu + poštovní klient + otevřený větší dokument) narazíte na velmi dramatický pokles výkonu celého notebooku. Je proto dobré počítat 512MB RAM pro běžnou práci, o náročnějším využití nemluvě. Data, která se nevejdou do operační paměti najednou, se totiž "přelévají" na harddisk notebooku, který je pro systém o několik řádů pomalejší a přístupy jsou tisíckrát delší.

Další díl:
Jak vybrat notebook - 2 - ergonomické faktory


| Diskuse | Ostatní