9. 2. 2011 07:00    Rubrika: Ostatní    Autor: Jakub Pavlis

Intel Centrino - jak čas běží

Ve světě výpočetních a komunikačních technologií čas letí, novinky jako by se sypaly z rukávu a Mooreův zákon platí přes 45 let. Někdy se ale vyplatí na chvilku zastavit a ohlédnout se, co nám vlastně všechno prošlo pod rukama. A tak si dnes můžeme shrnou osmiletou historii jedné z nejúspěšnějších marketingových značek na trhu - Intel Centrino.

Intel Centrino - jak čas běží

Představovat tuto značku na specializovaném serveru je možná nošení dříví do lesa, ale stejně alespoň shrnutí. Intel Centrino označuje soubor hardwarových součástek a technologií – platformu – která se dodává na trh pod jednou značkou, se zárukou vzájemné kompatibility a koneckonců i určitého výkonu a kvality, kterou společnost Intel představuje. Tradičně tuto platformu tvoří tři součástky – procesor, čipset a Wi-Fi adaptér.

Dnes je značka přes svou obrovskou známost a úspěch trochu na ústupu, už přes rok se používá vlastně jen pro označení Wi-Fi a WiMAX adaptérů, je tedy o důvod více připomenout si kousek zajímavé historie.

V dávných dobách, asi tak v devadesátých létech minulého století, byly notebooky poměrně úzkoprofilovou záležitostí, byly velké, těžké, s nedostatkem výkonu i dobou výdrže a navíc neuvěřitelně drahé. O to ovšem lukrativnější. Vynořila se řada firem, které při rychlém růstu tohoto odvětví chtěli „chytit vlnu“. Malé, velké, s dlouhou historií v IT průmyslu i zcela nové, s širokou nabídkou napříč odvětvími i úzce specializované. Některé odvál čas a neúprosná ruka trhu, některé známe jen podle jména jako modelové řady některého ze silnějších výrobců (např. řada Compaq u HP). Jak obor rostl a ceny byly tlačeny dolu, nezřídka se stávalo, že výrobci splácali kdejaké technologie a součástky, jen aby měli nejhezčí cenovky. Na jedné straně to znamenalo problémy s kompatibilitou jak mezi jednotlivými kusy hardware, tak i software (kdo by dnes na notebooku hledal nálepku „Compatibile with MS Windows“?), na druhou tak rostly tržby různým „pokoutným“ výrobcům, jako třeba AMD, a starý dobrý Intel přece musel něco dělat. A taky že udělal a povedlo se mu to nadmíru dobře.

Centrino 1. generace (Carmel) - 2003

První platforma s názvem Centrino přišla v roce 2003 a nesla kódové jméno Carmel podle oblasti v Kalifornii poblíž Sillicon Valley, jak to ostatně bylo zvykem i u všech dalších. Sestávala z procesorů Pentium M s paticí (Socket) 479 a jádry Banias. CPU se vyráběla 130nm technologií a měla FSB o taktu 400 MHz. Čipset 855 Express byl opravdu čipsetem, neboť se skládal jak z northbridge, tak southbridge. Podporoval DDR paměti do 333 MHz a obsahoval integrované grafické jádro Extreme Graphics 2. Wi-Fi adaptéry Calexio podporovaly standard 802.11b. V roce 2004 přichází ještě vylepšené procesory s 90nm jádrem Dothan a Wi-Fi Calexio 2 s rozšířením o pásmo 802.11g. Od samého počátku Intel svou novou značku usilovně podporoval masivní reklamní kampaní a vyplácelo se – recenzenti pěli na Centrino zasloužené ódy a prodeje utěšeně rostly.

Centrino 2. generace (Sonoma) - 2005

Rok 2005 a druhá generace Centrina – Sonoma – přinesly změny, které se dotkly především čipsetu a bezdrátového adaptéru. Procesorem bylo stále Pentium M s Dothanem, došlo pouze k navýšení rychlosti sběrnice na 533 MHz. To čipset 900 přinesl vylepšení více, předně to byla podpora DDR2 pamětí do rychlosti 533 MHz a nové grafické jádro Intel Graphics Media Accelerator 900, dále diskové SATA řadiče, sběrnice PCI Express a Intel High Definition Audio. Wi-Fi adaptéry si ponechaly název Calexio 2, i když se vyráběly ve dvou verzích, Intel PRO/Wireless 2200BG a 2915ABG pro mini-PCI. Jak vidno, přibyla i podpora standardu a.

Centrino 3. generace (Napa) - 2006

Mnohem radikálnější změny přišly roku 2006 spolu se 3. generací s označením Napa, i když byly rozloženy do dvou kroků, v polovině roku totiž vyšla tzv. Napa Refresh. Viditelně byly změny označeny i na změně názvu, ke slovu Centrino totiž přibyl název nových procesorů – Centrino Duo. Napa byla totiž platformou, která přinesla do mobilního světa dvoujádrové procesory. Prvními byly dvoujádrové Core Duo s 65nm jádrem Yonah, které ovšem byly založeny stále na architektuře Intel P6, tedy vlastně jen zdvojené Pentium M na jedné desce. Šlo jen o takové zkoumání teploty vody prstem... V polovině roku s Napa Refresh ovšem přišla mnohem zajímavější technologie. Procesory Core 2 Duo (a Solo) s 64bitovou architekturou Intel Core a jádry Merom. Čipsety 945 Express měly opět novou grafiku Intel GMA 950 a došlo i na podporu rychlejších taktů u DDR2 pamětí až na 667 MHz. Původní Napa přinesla samozřejmě i novější Wi-Fi adaptéry, ale až Refresh zpřístupnil i neoficiální standard draft-n.

Centrino 4. generace (Santa Rosa) - 2007

V roce 2007 přišla platforma Santa Rosa. I ona byla rozdělena do dvou kroků, ovšem Refresh se týkal pouze procesorů, které během roku přešly na jádro Penryn s 45nm výrobním procesem. Core 2 Duo procesory s Penrynem přinesly SSE3 instrukce a první zárodek toho, co se dnes jmenuje Turbo Boost, tedy schopnost při vykonávání jednovláknové aplikace jedno jádro nadtaktovat a druhé podtaktovat. Čipsety řady 900 přešly na písmenné značení obsahu grafického jádra GMA X300 (GM 965 s a PM 965 bez), mimo to uměly i přepínat FSB do pomalejšího módu kvůli šetření energií. Jako slepá cesta se ukázala velmi očekávaná technologie Intel Turbo Memory (Robson), která měla pomocí integrované flash paměti urychlovat start OS a některých programů. Integrován byl i síťový adaptér a podpora EFI firmware namísto staršího BIOSu. Wi-Fi adaptéry opět podporovaly vedle všech „oficiálních“ standardů i draft-n. V pojmenování celé platformy přibyla ještě variace Centrino Pro vyhrazená pro kombinaci se zabezpečovacími technologiemi vPro.

Centrino 5. generace (Montevina) - 2008

Rok 2008 a Montevina. Nová platforma kvůli předchozím drobným zmatkům a zesložitění značení přinesla název Centrino 2 a zároveň jde o poslední generaci, kde Intel používal název Centrino pro celou sadu součástek. Procesory byly nadále stavěny na jádru Penryn, došlo ovšem k razantnímu zvyšování frekvence jádra i FSB. Největším tahákem pak byly první čtyřjádrové procesory Core Quad, které se ovšem kvůli vysokému TDP (45W) i ceně objevovaly jen v minimu notebooků. Pro čipsety řady 4 (GL40, GS45, GM45, PM45) byla vyvinuta grafika GMA X4500 a podpora DDR3 pamětí. Pokračoval i nepříliš úspěšný Robson (Intel Turbo Memory) a k velkým změnám nedošlo ani na Wi-Fi adaptérech.

6. generace (Calpella) - 2009

V roce 2009 přišla platforma Calpella, u které bylo výrazně oslabeno používání značky Centrino, která nadále patřila pouze Wi-Fi adaptérům, které v sobě začaly slučovat i podporu technologie WiMAX. Větší marketingovou podporu tak dostávala značka Intel Core iX pro nové procesory, které v sobě obsahovaly i integrované grafické jádro, takže čipset se stal opravdu obslužnou a tak trochu podružnou součástkou. V roce 2009 byly představeny nejdříve drahé a výkonné procesory Core i7 a i7 Extreme Edition se stále 45nm jádrem Clarksfield, ovšem architektura Nehalem slavila jednoznačné úspěchy. Časem přibyly i procesory s jádrem Arendale s 32nm výrobním procesem a grafikou Intel GMA HD, která přináší plnou podporu HD standardů 1080p a kodeku H.264 používaného na Blu-ray discích. Čipset nově podporuje DisplayPort stejně jako starší HDMI, DVI a VGA. Mizí technologie Robson, ale jsou plně podporovány SSD a hybridní disky.

7. generace (Huron River) - 2011

A dostáváme se k dnešku. V roce 2011 už o Centrinu prakticky neslyšíte, ani kódový název platformy – Huron River – není nikde příliš protěžovaný. K označování pokroku slouží mnohem spíše kódový název procesoru, resp. jeho architektury – Sandy Bridge. A s čipsety řady 6 si Intel uřízl největší ostudu za posledních 10 let.


| Diskuse | Ostatní
Sdílej:

Porovnání výkonu notebooků testovaných v redakci