Intel NGFF - bude jednotný standard pro mSATA SSD úložiště?

15. 8. 2012 07:00    Rubrika: Technologie    Autor: Jakub Pavlis

Intel velice intenzivně pracuje na jednotném standardu SSD pro Ultrabooky. Zapojil řadu výrobců jak počítačů a notebooků, tak přímo NAND čipů. Starosti Intelu dělají samozřejmě především rozměry zařízení, vše je však hnáno snahou nabídnout uživatelům větší kapacity SSD úložišť, které v této kategorii rozhodně nemohou soupeřit s pevnými disky. Jaká je nyní situace?

Intel k hledání optimálního řešení tlačí hned několik věcí. Primárně je to především stoupající obliba Ultrabooků, tato značka, která Intelu patří a licencuje ji, má určitě potenciál stát se stejně úspěšnou, jako byly svého času Pentium, Centrino nebo dnes Core iX. Dokonce by se mohla stát synonymem pro tenké a lehké počítače, jako kdysi dávno zdomácněl v řadě zemí název lux pro vysavač (dnes značka Electrolux). Do Ultrabooků se ale stále mnohem častěji dostávají HDD nebo v lepším případě hybridní řešení s 8 nebo 16 GB vyrovnávací flash paměti. A aby byl Ultrabook rychlý, především v odezvě programů samozřejmě, a měl i nižší spotřebu a větší životnost, je třeba nahradit součástky s mechanickými a pohyblivými částmi – a to jsou dnes už vlastně jen HDD a chladič. HDD produkuje v zátěži poměrně dost tepla, širší prosazení SSD by tak mohlo zabít hned dvě mouchy jednou ranou – a nebo tomu alespoň napomoci.

Druhá věc, na kterou nesmíme zapomenout, je fakt, že Intel je poměrně velkým hráčem na poli výroby SSD úložišť, byť v joint-venture podniku s Micronem, a určitě by byl rád, kdyby mu tato oblast dále rostla. Být vysoce specializovaný na tak úzkou technologii, jako jsou x86 kompatibilní procesory, může být nebezpečné, a to přesto, že Intel je na špičce a patří mezi nejznámější firmy na světě. Ale stačí vidět, jak vzrůstá obliba ARM procesorů nebo jak rychle vyklízí AMD pozice výrobce výkonných procesorů. Intel má tedy důvody rozvíjet i další oblast podnikání, jak ve výrobě NAND čipů, tak v licencování značky Ultrabook.

Třetí věcí je, že NAND čipy už více méně narazily na některé fyzikální limity, běžně jsou vyráběny procesy kolem 20 nm a nelze čekat, že by se výrazně snižovaly, větší paměťové hustoty se dosáhne spíše vertikalizací paměťových buněk. Je tedy třeba, aby se výroba co nejvíce zvyšovala a začaly se vyplácet peníze vkládané do vývoje. Odbytišti jsou dnes především mobilní telefony, multimediální elektronika typu fotografických aparátů nebo MP4 přehrávačů, ale notebooky pořád zůstávají trochu mimo, přitom v nich by se dalo prodat výrazně více čipů, u běžného telefonu nebo „MPčtyřky“ se snadno spokojíte s jedním 64GB čipem, ale v notebooku se dnes prodávají 1TB HDD, to jsou spousty NAND čipů...

Intel tedy začíná u Ultrabooků, důvody jsou jasné, uživatelé tam výhody flash pamětí ocení nejlépe a Intel má poměrně dobré páky, jak do Ultrabooků NAND čipy dostat. Zapojil tedy řadu výrobců, vedle jasného Micronu také SanDisk a Samsung Electronics za výrobce čipů a řadu výrobců PC a notebooků obzvláště. Iniciativa NGFF (Next Generation Form Factor). Vychází z dnešního mSATA, které je zase odvozeno z PCI Express Mini Card. Konektor tedy na šířku zabírá 46 mm. Ostatně Intel ani nechce výšku a šířku měnit, kvůli kompatibilitě v podstatě ani nemůže. Standardizovat by chtěl především délku, mluví se o rozměrech 20, 42, 60, 80 a 120 mm, přičemž oběma extrémům se nedává velká šance na schválení. Součástí standardu má být i úprava rozložení součástek na kartě tak, aby bylo možné osazovat paměťové čipy po obou stranách. Tím se může kapacita zvýšit až dvojnásobně, což by dávalo možnost dostat se přes hranici 512 GB, která je zatím dána prostě fyzickými rozměry – bez naprosto revolučního zvýšení datové hustoty, která se zatím neočekává, jsou prostě NAND čipy příliš velké (což zní skoro jako vtip při porovnání s běžnými 2,5'' disky).

A co si od standardizace slíbit? Inu, pro běžného uživatele to až tak velká změna nebude, jen můžeme do budoucna očekávat nárůst objemů výroby, více přístrojů s SSD a postupné snižování ceny s nárůstem kapacity. To by se ale nejspíše nějakým způsobem dělo tak jako tak. Hlavní výhody totiž poznají především výrobci – bude snazší navrhování referenčních designů základních desek i celých počítačů, snazší a levnější navrhování chlazení a především vzroste zaměnitelnost produktů jednotlivých výrobců, což zase vede ke snižování cen. Nejde tedy o velkou technologickou revoluci, ale docela zajímavý nápad, který by mohl trochu zjednodušit život i business v IT.

A nevýhody? Moc jich nevidím, standardizace bez licencí mi přijde jako všeobecně výhodná, přeprogramování výrobních linek by také nemělo být zvlášť obtížné či drahé. Obecně se za jedinou překážku považují dosavadní skladové zásoby výrobců, kteří mají strach o odbyt posledně vyrobených nestandardizovaných disků.

A tak se počítá, že v září bude jednotný standard na světě, jeho praktické zavedení do výroby bude nejspíše v prvním kvartále příštího roku, kdy se i můžeme těšit na první přistroje s touto součástkou – byť nebudou ani rychlejší, ani levnější, maximálně snad s větší kapacitou. Ale je to dobrý krok vpřed.